| Konstantin XI. | ||
|---|---|---|
| císař byzantský | ||
 |
||
| Konstantin XI. Palaiologos Dragases | ||
| Doba vlády | 6. leden 1449 – 29. květen 1453 | |
| Korunovace | 6. leden 1449 | |
| Tituly | despota morejský | |
| Narození | 8. únor 1405 | |
| Mystra, Byzantské císařství | ||
| Úmrtí | 29. květen 1453 | |
| Konstantinopol | ||
| Pochován | neznámo kde | |
| Předchůdce | Jan VIII. Palaiologos | |
| Následník | nikdo území císařství ovládal Mehmed II. |
|
| Manželky | I. Magdalena Tocco | |
| II. Kateřina Gatilussio | ||
| Rod | Palaiologos | |
| Otec | Manuel II. Palaiologos | |
| Matka | Helena Srbská | |
Konstantin XI. Palaiologos Dragases (8. února 1405 – 29. května 1453) byl posledním byzantským císařem (1449–1453). Byl synem císaře Manuela II. a císařovny Heleny Srbské, a bratrem císaře Jana VIII.
Obsah |
Konstantin se narodil roku 1405 v Mystře, jako osmé s deseti dětí císaře Manuela II. a Heleny Srbské. Podstatnou část dětství strávil v Konstantinopoli. Více se o jeho dětství neví. Jako mladík dostal do správy město Selymbrii a sousední Thrácká města. Roku 1427 se vypravil na Peleponés na pomoc svému bratru Janu VIII. který tam dobýval poslední Francká panství. V březnu roku 1428 uzavřel Konstantin politický sňatek s neteří Carla Tocca, vládce v Epriu, s Magdalenou, jako věno dostal Toccovy země na Peleponésu. A třebaže mladičká princezna Magdalena, která při sňatku obdržela jméno Theodora, zemřela při porodu v listopadu 1429 kdy porodila mrtvou holčičku, Konstantin země na Peleponésu udržel. V letech 1437–1440 za bratrovi nepřítomnosti kvůli koncilu ve Florencii, spravoval Konstantinopol. Roku 1443 vyměnil Konstantin své panství v Thrákii za morejský despotát.
Konstantin se usadil v Mistře, a na západním pobřeží s ním sousedil jeho bratr Tomas jako despota v Klarenze. Dobytí Peloponésu s výjimkou čtyř benátských přístavu Argu, Nauplie, Krotonu a Modonu bylo ukončeno roku 1433. Konstantin nyní chystal dobýt Atiku a Boiotii. Roku 1444, povzbuzen zprávami o Hunyadově úspěchu v Srbsku, vytáhl na sever od Korintu, kdežto jeho nejschpnější velitel Jan Kantakuzenos se přeplavil z Patrasu do Fokidy. Brzy bylo celé Řecko až k pohoří Pindu v jeho moci, kromě athénského vévodství, kde se bázlivě krčil vévoda Nerio II. a volal o pomoc Turky.
Ti bohužel jeho volání vyslyšeli a zatímco Konstantin táhl Boiotií, sultán Murad dobyl velkého výtěztví u Varny. Roku 1446 se sultán osobně vypravil proti Konstantinovi, ten se raději stáhl za opevnění Hexamilion, ale Murad přivedl sebou těžké dělostřelectvo, a po čtrnáctidenním obléhání byla hradba zničena. Konstantin a jeho bratr Tomas jen tak tak vyvázli životem. Sultán táhl na Patras a Klarenzu, a cestou hrozivě vraždil obyvatelstvo, a když si na despotech znovu vynutil vazalství a tribut spokojeně odtáhl. Po této zkušenosti už rozhodně nemohl despota na žádné dobyvatelské dobrodružství pomyslet. Namísto toho budoval celou síť spojenectví.
Když Jan VIII. zemřel byl Konstantin, nejstarší z pozůstalých bratrů, v Mistře, ale Tomas byl zrovna na návštěvě v Konstantinopoli. A nejmladší s bratrů Demetrios už pospíchal ze svého panství v Selymbrii aby ohlásil své nároky na trůn. Avšak stará císařovna Helena prosadila na trůn právě Konstantina. Dva vysocí úředníci, Alexios Laskaris Filatropenos a Manuel Palailog Iagros, odjeli do Mistry s císařskou korunou. Bylo to poprvé v dějinách, s výjimkou exilu v Nikáji, kdy byl císař korunován mimo Konstantinopol a ne z rukou patriarchy, nýbrž metropolity z Mistry.
Konstantin se svým doprovodem vyplul do Konstantinopole na katalánských galérách. Císař dorazil do hlavního města 12. března 1449 a byl přijat s velkými sympatiemi. Moreu svěřil svým bratrům Tomasovi a Demetriovi. Císařovým záměrem nyní bylo získat pomoc proti Turkům. Avšak na západě se nikdo neodhodlal pomoci, proto císař přistoupil stejně jako jeho předchůdci k jednání o unii. Roku 1451 poslal na západ vyslance Andronika Bryennia Leontarise, který se nejdříve odebral do Benátek žádat o povolení aby císař mohl najímat lučištníky na Krétě, a potom se vypravil k papeži. Ten však odpověděl velmi krutě. V té době došlo v Anatolii ke vzpouře proti novému sultánu Mehmedu II., ten jí potlačil a po té se vrátil do Evropy, ale ne obvyklou cestou přes Dardanely, ale přes Bospor, a to i přesto že protější Evropské území i nadále oficiálně patřilo Byzantské říši.
Sultán zahájil stavbu hradu Rumeli Hisar, který byl naproti hradu Andolu Hisar, tím chtěl ovládl přístup k městu. 31. srpna 1452 byl hrad dostavěn. Nemohlo již být pochyb o sultánových záměrech. Město bylo nyní rozdělené na dva tábory na přívržence unie a její odpůrce. V březnu celá Thrákie hřměla pochodem osmdesátitisícového vojska Turků. Císař dal zpevnit brány, pečlivě vyhloubit příkop a uzamknout brány. Mezitím byly obchodní lodě kotvící v přístavech ve Zlatém rohu vyzbrojeny a přeměněny ve válečnou flotilu. Mezi Konstantinopolí a Janovskou kolonií Perou byla přes Zlatý roh vztyčena řetězová zábrana. Císař měl k dispozici jen 4 983 mužů a na 2 000 tisíce cizinců hlavně Italů. Velikým hrdinou byl Janovan Giovanni Giustiniani, který hrdinně spolu s císařem bránil město. Město odolávalo šest týdnů. Nakonec 29. května 1453 byli hradby prolomeny a statečný císař, který prohlásil, že jestli má jeho říše zemřít, tak zemře s ní, padl v boji spolu s Konstantinopolí. Pravoslavnou církví je prohlášen za svatého a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
| Předchůdce | Konstantin XI. Dragases | Nástupce |
|---|---|---|
| Jan VIII. Palaiologos | císař byzantský 1448–1453 |
území říše ovládnuta Osmanskou říší Mehmed II. |
| kulturní tradice říše formálně nárokovány ruskými vládci Ivan III. |
||
| Theodoros II. Palaiologos | despota morejský 1443–1448 |
Demetrios II. a Tomas Palaiologos |
"Si l'homme russe construit les routes, la femme russe trace les chemins."
"Lorsque les femmes russes ne vivront pas seulement à travers leur mari, les hommes russes n'auront plus peur de l'amour ni de la force de la femme russe et n'auront plus besoin de la faiblesse de l'autre pour être sûrs de leur masculinité."
