| Karel VI. | ||
|---|---|---|
| Císař Svaté říše římské, král český, uherský a chorvatský etc. | ||
 |
||
| Karel VI. na obrazu Johanna Gottfrieda Auerbacha. | ||
| Doba vlády | 1711 – 1740 | |
| Korunovace | uherským králem r. 1712, českým králem r. 1723, císařem římskoněmecké říše 1711. | |
| Narození | 1. října 1685 | |
| Vídeň | ||
| Úmrtí | 20. října 1740 (55 let) | |
| Vídeň | ||
| Předchůdce | Josef I. | |
| Následník | Karel Albrecht Bavorský Marie Terezie |
|
| Královna | Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská (1708-1740) | |
| Potomci | Marie Terezie | |
| Rod | Habsburkové | |
| Otec | Leopold I. | |
| Matka | Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská | |
Karel VI. (1. října 1685, Vídeň – 20. října 1740, Vídeň), nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské. Po smrti svého bratra Josefa I. se stal:
Obsah |
Dětství a mládí Karel prožil na vídeňském dvoře svého otce Leopolda. Měl stejně jako jeho bratr jazykové a hudební nadání (dokonce složil několik oper). Vyslanci ho později popisovali jako nepříliš pohledného muže s nevýrazným hlasem.
Po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. se měl stát jeho nástupcem. Jako protikandidát však vystoupil Filip z Anjou, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV.
Soustředění španělského dědictví (kromě vlastního Španělska a jeho území v Evropě šlo také o obrovské koloniální panství v Americe) pod vládou bourbonského rodu však bylo nepřijatelné pro Anglii, Nizozemsko a další evropske státy, které spolu s habsburskou monarchií uzavřeli protifrancouzskou koalici. Vojenské konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat. V krátké době se rozhořely na několika frontách v Evropě a anglo-francouzské zápolení se přeneslo i do kolonií v Americe.
Po r. 1704, kdy spojenci porazili francouzské vojsko v bitve u Hochstädtu, nastal vo vzájomnom poměru sil radikální obrat. Mladý arcivévoda Karel (jako španělský král Karel III.) vstoupil v čele silné armády na Pyrenejský poloostrov. Postupně získával jedno vítězství za druhým a císářské armády vítězily i v španělských državách v Itálii. Postupem času se síly vyrovnaly a rozhodující obrat v této válce vyvolala smrt římskoněmeckého císáře a Karlova bratra Josefa I.
Karel se jako jeho nástupce stal hlavou habsburské monarchie (uherským králem byl korunován 22.5.1712 v Bratislavě, česká korunovace proběhla 5.9. 1723). Císařem římskoněmecké říše (zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem 12.10. 1711, korunovaný tamtéž 22.12. 1711).
Tímto aktem se stal pro členy protifrancouzské koalice nepřijatelný jako španělský panovník, protože Karel by do svých rukou soustředil příliš velkou moc.
R. 1713 uzavřela Anglie a další dosavadní spojenci Habsburků s válkou vyčerpanou Francií mír v Utrechtu, kterým bylo potvrzené nástupnictví Filipa V. (z Anjou) na španělském trůnu (pod podmínkou, že se španělské državy nespojí s Francií). Další mírovou smluvou uzavřenou v Rastatte r. 1714 ukončil svůj boj i Karel VI., který jako kompenzaci za rezignaci na španělský trůn dostal část důležitého panství Španělska – Španělské Nizozemsko (dnešní Belgii) a bývalé španělské državy na Apeninském poloostrově (Neapolsko, Milánsko a Sardínie).
Během Karlovy 26-leté vlády se začala projavovat vnitřní slabost habsburské monarchie. Územní zisky z úspešné války s Tureckem v r. 1716 – 1718 ztratila v dalším střetu na Balkáně o dvacet let později (1737 – 1738), v polovině 30-tých let přišla vinou neúspešného stěetu s Francií o některé území v Itálii.
Po svém nástupu na císářský trůn a uzavřením Satmárskeho míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhersku. Po definitivnímm vytlačení Turků z Uherska nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie.
Ve vnitřní politice se neúspěšně pokoušel omezit privilegia uherské šlechty a zavést do praxe starší plán centralizace monarchie. Vícero reformami schválenými uherským sněmem v r. 1723 upravil hospodářské, soudní i správní záležitosti země. Územní, politické a náboženské otázky upravil v nařízení Resolutio Carolina.
19. dubna 1713 ve Vídni Karel VI. vydal Pragmatickou sankci, celým jménem Pragmatickou sankci o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v níž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské.
Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tedy i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky (v té době ovšem Karel s mužským dědicem ještě počítal). V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I..
Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720; Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října 1721).
Osobnost a povahu Karla VI. značně poznamenal jeho pobyt v Španělsku. Zvykl si na španělský dvorský rituál, který mu velmi vyhovoval, ale svazoval vídeňský dvůr do strnulosti. Zajímal se o ekonomiku a chtěl odstranit cla uvnitř říše.
Karel VI. byl velmi zbožným katolíkem, za jeho vlády se rozpoutala v monarchii další vlna rekatolizace - především zaměřená proti nekatolickým vlivům v českých zemích. Byl posledním mužským příslušníkem habsburské dynastie (manželstvím jeho dcéry Marie Terezie s Františkem I. Lotrinským pokračoval rod jako habsbursko-lotrinský).
Po smrti byl Karel VI. pochován v kapucínské kryptě ve Vídni, stejně jako jeho bratr a rodiče. Nápis na jeho sarkofágu zní :
| Věnováno věčné památce. Nevýslovná bolest oživuje posvátný popel zbožňovaného nejjasnějšího císaře Karla VI., který velmi šťastně a plně, se stálostí a statečností Rakušana a nejen v těchto dvou, nýbrž ve všech heroických cnostech byl zcela dokonalým a zdatným císařem, který i v hrobě žije, abys věděl, poutníče, že majestát ani pohřben nikdy nezanikne.
Všeobecnému blahu propůjčen léta Krista, našeho Pána 1685, 1. října, nebeské vlasti vrácen roku 1740, 20. října, nemohl zanechat znamenitější památku nežli obraz cnosti, moudrosti a zbožnosti, Marii Terezii, císařovnu spravedlnosti a vládkyni dobroty, okrasu, vzor a řád. Žil 55 let, 19 dní a 8 hodin. |
|---|
Karel se oženil 1. srpna 1708 v Barceloně s princeznou Alžbětou Kristýnou, dcerou vévody Ludvíka Rudolfa Brunšvicko-Wolfenbüttelského a jeho manželky Kristýny Luisy Öttingenské. Z tohoto manželství se narodili:
| Karel VI. Habsburský | Otec: Leopold I. |
Děd: Ferdinand III. Habsburský |
Praděd: Ferdinand II. Štýrský |
| Prababička: Marie Anna Bavorská |
|||
| Babička: Marie Anna Španělská |
Praděd: Filip III. Španělský |
||
| Prababička: Markéta Habsburská |
|||
| Matka: Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská |
Děd: Filip Vilém Falcký |
Praděd: Wolfgang Vilém Neuburský |
|
| Prababička: Magdalena Bavorská |
|||
| Babička: Alžběta Amálie Hessensko-darmstadtská |
Praděd: Jiří II. Hessensko-darmstadtský |
||
| Prababička: Žofie Eleonora Saská |
 |
Související články obsahuje Portál Novověk |
| Předchůdce: Josef I. |
 |
Císař Svaté říše římské 1711 – 1740 |
|
Nástupce: Karel Albrecht Bavorský |
| Předchůdce: Josef I. |
 |
Český král 1711–1740 |
|
Nástupce: Karel Albrecht Bavorský Marie Terezie |
| Předchůdce: Josef I. |
 |
Uherský král 1711 – 1740 |
|
Nástupce: Marie Terezie |
| Předchůdce: Josef I. |
 |
Chorvatský a slavonský král 1711 – 1740 |
|
Nástupce: Marie Terezie |
| Předchůdce: Josef I. |
 |
Rakouský arcivévoda 1711 – 1740 |
|
Nástupce: Marie Terezie |
| Předchůdce: Maxmilián II. Emanuel |
 |
Lucemburský vévoda 1714 - 1740 |
|
Nástupce: Marie Terezie |
| Předchůdce: Filip V. Španělský |
 |
Milánský vévoda 1706 - 1740 |
|
Nástupce: Marie Terezie |
| Předchůdce: Karel I. |
 |
Parmský vévoda Karel II. 1735 - 1740 |
|
Nástupce: Marie Terezie |
"Si l'homme russe construit les routes, la femme russe trace les chemins."
"Lorsque les femmes russes ne vivront pas seulement à travers leur mari, les hommes russes n'auront plus peur de l'amour ni de la force de la femme russe et n'auront plus besoin de la faiblesse de l'autre pour être sûrs de leur masculinité."
