Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 členských států s celkem 496 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace). EU vznikla z Evropského společenství v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropský integrační proces, jehož počátky spadají do padesátých let 20. století.
Mezi základní principy Evropské unie patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropská společenství. EU má však pouze ty pravomoci, které jí byly svěřeny jednotlivými členskými státy, nelze tedy hovořit o EU jako o federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis (= svého druhu, mající svérázný charakter).
Proklamovaným cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále společné politiky Evropské unie například v oblastech hospodářské soutěže, měnové unie, společné obchodní politiky a zemědělství.
Právní základ Evropských společenství představují především primární prameny, které mají povahu mezinárodních smluv, z nichž nejvýznamnější jsou zřizovací smlouvy, a sekundární prameny, jež se blíží právu vnitrostátnímu.[1][2] Mezi ně náleží přímo účinná nařízení a směrnice.
Obsah |
Po otřesných zkušenostech z 2. světové války bylo hlavním motivem evropské integrace začátku padesátých let zabezpečení míru a bezpečnosti na evropském kontinentě – ve společnosti převažoval názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Zdůrazňovala se také potřeba „nového ducha“' v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu.
Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, v roce 1950 symbolicky 9. května předložil návrh sjednocené Evropy, dnes známý jako Schumanova deklarace[3] (komunistickými režimy pejorativně zvaný Schumanova doktrína), který konkretizuje předcházející prohlášení evropských politiků. Vznik Evropského hospodářského společenství (EHS), Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) započal evropskou integraci.
Po přijetí Velké Británie, Dánska a Irska v roce 1973 a Řecka v roce 1981 byl v roce 1985 přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, který analyzoval tehdejší situaci jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu. Ten spolu s tzv. Schengenskou dohodou vytvořil základní kostru tehdejšího EHS a položil základ pro další integrační aktivity.
Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva oficiálně přejmenovala Evropské hospodářské společenství na Evropské společenství a dala základ Evropské unii, která měla pomocí tzv. třech pilířů zastřešovat všechny existující integrační aktivity .
Přijetí nových států v roce 1995 a 2004, resp. 2007 a zavedení společné evropské měny poukázalo na vůli k další integraci. Snaha o sjednocení jednotlivých evropských orgánů a jasné vymezení pravomocí EU tzv. Evropskou ústavou však vyvolalo vnitřní nesouhlas některých států a ústava nebyla ratifikována.
| Evropská unie – historie, smlouvy a struktura | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1952 | 1958 | 1967 | 1993 | 1999 | 2003 | 2009 ? |
| Evropská společenství (ES*) | E V R O P S K Á U N I E ( E U ) | |||||
| Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) | ||||||
| Evropské hospodářské společenství (EHS) |
Evropské společenství (ES) | |||||
| Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) | ||||||
| *ES: ESUO, EHS (ES od 1993), Euratom | Spravedlnost a vnitřní věci | –> ES | ||||
| Policejní a justiční spolupráce (PJS) | ||||||
| Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) | ||||||
| Pařížská smlouva |
Římské smlouvy |
Slučovací smlouva |
Maastrichtská smlouva |
Amsterodamská smlouva |
Niceská smlouva |
Lisabonská smlouva |
|
"TŘI PILÍŘE" – ES (ESUO, EHS / ES, Euratom), SZBP, PJS |
||||||
| EU – založení a rozšíření |
|---|
 1952–58: zakládající státy: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo*, Nizozemsko (*1990 rozšířeno o bývalou NDR) |
 1973 – první rozšíření: Dánsko**, Irsko, Spojené království (**Grónsko vystoupilo 1985) |
 1981 – druhé rozšíření („jižní“): Řecko |
 1986 – třetí rozšíření („jižní“): Portugalsko, Španělsko |
 1995 – čtvrté rozšíření („severní“): Finsko, Rakousko, Švédsko |
 2004 – páté rozšíření („východní“): Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko |
 2007 – šesté rozšíření („druhé východní“): Bulharsko, Rumunsko |
V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: „K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky.“ Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrnně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria:
Evropská unie má v současnosti 27 členských států, celkovou rozlohu 4 314 000 km², přibližně 496 miliónů obyvatel (což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.)) a HDP stejně vysoké jako USA.
Do současné doby se rozšířila celkem šestkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Předposlední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V roce 1985 společenství opustilo Grónsko, když v referendu 52% obyvatel hlasovalo proti setrvání země ve společenství. 1. ledna 2007 pak vstoupilo též i Rumunsko a Bulharsko.
| země | vstup |
obyvatelé (mil., 2006) |
rozloha (km²) |
HDP (PPP) na hlavu | křesel v EP |
hlasů v Radě |
|
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| (v EUR, 2006) | % průměru | ||||||
.svg){kind=small} Belgie |
1958 | 10,51 | 30 528 | 28 700 | 122,7 | 24 | 12 |
 Bulharsko |
2007 | 7,72 | 110 912 | 8 700 | 37,2 | 18 | 10 |
 Česko |
2004 | 10,25 | 78 866 | 18 600 | 79,5 | 24 | 12 |
 Dánsko |
1973 | 5,43 | 43 094 | 29 700 | 126,9 | 14 | 7 |
 Estonsko |
2004 | 1,34 | 45 100 | 15 700 | 67,1 | 6 | 4 |
 Finsko |
1995 | 5,26 | 338 145 | 27 300 | 116,7 | 14 | 7 |
 Francie |
1958 | 63,00 | 551 500 | 26 500 | 113,3 | 78 | 29 |
 Irsko |
1973 | 4,21 | 70 273 | 33 700 | 144,0 | 13 | 7 |
 Itálie |
1958 | 58,75 | 301 318 | 24 300 | 103,9 | 77 | 29 |
 Kypr |
2004 | 0,77 | 9 251 | 21 900 | 93,6 | 6 | 4 |
 Litva |
2004 | 3,40 | 65 300 | 13 600 | 58,1 | 13 | 4 |
 Lotyšsko |
2004 | 2,29 | 64 600 | 13 100 | 56,0 | 9 | 7 |
 Lucembursko |
1958 | 0,46 | 2 586 | 65 300 | 279,1 | 6 | 4 |
 Maďarsko |
2004 | 10,08 | 93 032 | 15 300 | 65,4 | 24 | 12 |
 Malta |
2004 | 0,40 | 316 | 18 000 | 76,9 | 5 | 3 |
 Německo |
1958 | 82,44 | 357 022 | 26 500 | 113,3 | 99 | 29 |
 Nizozemsko |
1958 | 16,33 | 41 528 | 30 600 | 130,8 | 27 | 13 |
 Polsko |
2004 | 38,16 | 312 685 | 12 400 | 53,0 | 53 | 27 |
 Portugalsko |
1986 | 10,57 | 91 982 | 17 500 | 74,8 | 24 | 12 |
 Rakousko |
1995 | 8,27 | 83 858 | 30 200 | 129,1 | 18 | 10 |
 Rumunsko |
2007 | 21,61 | 238 391 | 8 800 | 37,6 | 35 | 14 |
 Řecko |
1981 | 11,13 | 131 957 | 20 800 | 88,9 | 24 | 12 |
 Slovensko |
2004 | 5,39 | 49 033 | 14 700 | 62,8 | 14 | 7 |
 Slovinsko |
2004 | 2,00 | 20 256 | 20 400 | 87,2 | 7 | 4 |
 Spojené království |
1973 | 60,39 | 242 900 | 27 900 | 119,2 | 78 | 29 |
 Španělsko |
1986 | 43,76 | 505 992 | 23 900 | 102,1 | 54 | 27 |
 Švédsko |
1995 | 9,05 | 449 964 | 28 200 | 120,5 | 19 | 10 |
 EU celkem |
1958 | 492,96 | 4 330 389 | 23 400 | 100,0 | 785 | 345 |
| Zdroje: | Počet obyvatel: [1] | Rozloha: [2] (PDF) |
| HDP na obyvatele (PPP): [3] | Procento průměru HDP EU: dopočítáno z HDP (PPP) | |
| Počet hlasů v EP: [4] | Počet hlasů v Radě Evropské unie: [5] |
V současné době jsou tři země, které získaly oficiální statut kandidátské země.
Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Podle vyjádření některých politiků je reálný vstup do EU k roku 2009.[4]
O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat „nejméně 10 let“.
Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv.
Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).
Evropská unie udělila Makedonii oficiální status kandidátské země 17. prosince 2005, ale oficiální přístupová jednání nebyla zahájena. Vedoucí představitelé Evropské unie ocenili pokrok, který Makedonie učinila v politické i hospodářské oblasti. V období před vstupem do EU bude ale muset mimo jiné vyřešit spory s Řeckem o název státu a zmírnit etnické spory mezi Makedonci a menšinovými Albánci. Vstup do EU se předpokládá v období 2010-2015.
Jako potenciální kandidátské země pro vstup do EU jsou oficiálně stanoveny Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Srbsko a Kosovo [5]
Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU. Ač nečlen EU, zapojuje se Norsko aktivně do práce některých agentur zřízených unii, např. je aktivním členem Evropské agentury pro životní prostředí (EEA).
V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.
Švýcarsko zvolilo cestu bilaterálních smluv s Unií. Tak např. v rámci Bilaterálních smluv II. přistoupilo od roku 2006 k dohodě o Schengenském prostoru.
Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. „institucionální trojúhelník“ – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.
Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze „Rada“) je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci v minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise.
Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku.
Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (čili Výbor stálých zástupců).
Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.
Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.
Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU.
Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 27. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.
Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU.
Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 785 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.
Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.
Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:
Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti politické činnosti EU, tzv. politiky EU, schématicky dělí do tzv. tří pilířů.
Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají často spojitost s hospodářstvím členských států a jejich realizace většinou začala již před Maastrichtem. Hovoříme tak o politikách Evropských společenství. Tyto politiky jsou spravovány na supranacionální úrovni zpravidla prostřednictvím Evropské komise bez primárního vlivu členských států.
Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou. Integrace v těchto oblastech je politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta. Rozhodování tedy probíhá na mezivládní úrovni zpravidla prostřednictvím Rady EU.
V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:
Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 12 954 042 milionů USD (2006). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).
Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:
Patnáct zemí EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna euro. Nutnou podmínkou pro přijetí eura je splnění Maastrichtských (konvergenčních) kritérií:
Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %).
Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit.
Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %).
Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)
Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních kvót. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní, což byla nutná podmínka integrace do Evropské unie; tuto skutečnost si uvědomovali političtí představitelé na obou stranách.
Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.
V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku na budoucí členství v EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady volného obchodu na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat Eurodohodu znovu; ta vstoupila v platnost 1. února 1995. Na základě této dohody se český premiér také například mohl účastnit zasedání Evropské rady a rezortní ministři se mohli 2x ročně účastnit zasedání Rady ministrů.
V průběhu první poloviny 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín, kdy budou moci vstoupit postkomunistické země do Evropské unie. V červnu 1993 byla ale na summitu v Kodani schválena tzv. Kodaňská kritéria, která určovala podmínky vstupu pro budoucí nové členy: budoucí členský stát musí mít mimo jiné stabilní tržní ekonomiku schopnou vypořádat se s konkurenčními tlaky uvnitř EU a ustálené demokratické instituce.
Česká republika podala oficiální žádost o členství v EU 17. ledna 1996; od té doby se stal vstup do EU jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci roku 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí. Ta dále obsahovala posudky Evropské komise na nově přistupující země ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě Evropská komise doporučila v roce 1997 zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. Samotná přístupová jednání začala s těmito zeměmi v březnu 1998. I v následujících letech vydávala Evropská komise každoroční pravidelné posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).
Z důvodů zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání přístupu nových zemí k EU se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening - tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Samotné vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí, na jedné straně s členskými státy EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) a na straně druhé s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla velice důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která mimo jiné připravila evropské instituce na přijetí nových členů. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datum vstupu těchto deseti zemí do EU: 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty členských zemí EU, Evropský parlament a taktéž nově přistupující státy. Některé si zvolily parlamentní způsob ratifikace, některé, mezi nimi i Česká republika, si zvolily referendum: v ČR se vyjádřilo pro vstup do EU 77,33 % voličů, volební účast byla 55,21 %.
V současnosti je Česká republika plnoprávným členem Evropské unie, i když existují následující přechodná období vyjednaná v přístupové smlouvě ČR k Evropské unii:
Evropská komise přijala 26. července 2007 priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci. Ten určuje strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií ve výši 26,69 miliard eur v období 2007 až 2013.
Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 4 314 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou:
|
|
Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem.
Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s výškou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 2492 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic.
EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.
|
Související články obsahuje Portál Evropská unie |
 |
Související články obsahuje Portál Politika |
 |
Související články obsahuje Portál Ekonomie |
